Dejme tomu, že svět se vydal jinudy, než cestou hromadění bajtů, nafukování pamětí a stále se zvyšujícím výkonem počítačů. Nebo přesněji řečeno trochu jinou cestou, neboť výkon domácích mazlíčků pochopitelně narůstá, ale nejsou to žádné závody ve zbrojení, žádné skoky dnešní závratnou rychlostí. Není k nim totiž důvod. Obyvatelé Zeměkoule si našli jinší možnost, jak vstoupit do virtuálního světa - Hlubinu, „Deep“ chcete-li.

A s Hlubinou máma zpátky i Sergeje Lukjaněnka, který snad neumí zklamat.

Jakýsi Dimka Dibenko, nýmand, stvořil prográmek, nevěděl ani jak. Pár kilobajtů. Začal hrát DOOM a najednou byl uvnitř. Ve hře. Propadl se do Virtuality bez cesty zpět. Jediné, co ho napadlo, bylo dojít až na konec. Tak prostě a jednoduše začala nová éra počítačové komunikace. Hlubina pohltí každého, je jedno zda jsi pán nebo kmán. I když chudák kmán bez peněz má cestu pochopitelně mnohem těžší, i Virtualitě vládnou peníze a modemový čas na přenosových linkách je drahý. Prostě nasadíte kombinézu, přilbu, zmáčknete tlačítko a jste uvnitř nového světa. Je lhostejné, že je hrubě nakreslený neumělou rukou grafika, to váš mozek, vaše podvědomí společně s Hlubinou dodá věcem kolem reálnou podobu. A už se bez zásahu zvenčí nedostanete zpátky. Proto má každý člověk s kouskem pudu sebezáchovy v těle ve svém operačním systému časovač/timer, který ho odpojí, když nastane doba na takové ty věci, co my lidé musíme, jako jíst, spát, vyměšovat...

Jenže nic na světě se neděje bez odezvy. Existuje malé procento lidí, kteří umí Hlubině odolat. Říkají si diveři-potápěči, spouští se do lůna serverů, zachraňují „utonulé“ bez nastavených timerů, kradou informace bez velkých hackerských znalostí, prostě využívají svého talentu odpoutat se od virtuálního světa a podívat se na děje probíhající na obrazovce jen jako na nakreslený obrázek, na malý shluk pixelů. Jedním z nich je i Leonid, petrohradský diver, kterého zastihujeme na nebezpečné výpravě za jakýmsi artefaktem.

A hned se ukazuje Lukjaněnko jako skvělý vypravěč a tak nějak po „Sapkowsku“ si upraví národní pohádku pro účely seznámení se se světem i hlavním hrdinou. Ale nápady tím zdaleka nekončí, v takovém vymyšleném počítačovém světě nemůžou pochopitelně chybět všechna lákadla a zakázané ovoce reálného života. Máte komplex ze svého vzhledu? Vytvarujte se, jak je vám libo - známé tváře svalovců, herců, hereček, modelek nebo vlastní kreativita - nic není problém. Netradiční sexuální úchylka? Není problém v místních veřejných domech. Zachtělo se vám jako příznivci Tolkiena vstoupit do světa Středozemě? Jasné, zajděte si zablbnout s mečíky, Elfové proti Trpaslíkům, posledního kousne pes. Anebo snad i ve vysněných světech chcete hrát počítačové hry? Je jich tu spousta, nebojte se, samozřejmě modifikované, včetně nejpopulárnějšího Bludiště smrti, jakéhosi DOOMa nové generace.

Diver Leonid vezme nenápadný úkol, pro jeho „schopnosti“ naprosto běžný, jenže se něco zvrtne a před čtenáři narůstá síť otázek, kladených všemu a všem. Jak už se stalo dobrým zvykem, Lukjaněnkovi hrdinové o sobě pochybují, mají morální i jiné kocoviny, prostě jsou lidští a jako takoví dělají i unáhlená rozhodnutí a chyby. Autor si střílí (v dobrém) z pařmenů, Američanů, příznivců hraní si na hrdiny, i do vlastních řad bez problému zavrtá, hrdiny vede vpřed mezi náznaky a našeptáváním v ději, takže čtenář nemá šanci vydechnout, jede, jede, nedá pokoj až dojede. Pravda, úplné rozuzlení a konec knihy mohl být trošku „jiný“, někoho možná zase rozesmějí autorovy tehdejší představy (rok 1997) o vývoji počítačů, ale to už jsou jen „kdyby“ čtenáře-šťourala, které na kvalitu knihy nemají sebemenší vliv. Lukjaněnko píše akčně, přitom je plný myšlenek, nezastaví, přitom často filozofuje. Zkrátka píše skvěle.

A málem bych zapomněl, pro všechny hráče (nejen) on-line her je takhle kniha naprostá povinnost!